Tento značně kritický dopis od jednoho z českých vojáků v unionistické armádě vyšel 24. 12. 1863 v týdeníku Slávie, publikovaném v Racine ve Wisconsinu.
Dopis vojína při 26. pluku Wisconsinských dobrovolníků
(Rozumí se, že veškerá udání v takovýchto dopisech ponechává redakce odpovědnosti pánů dopisovatelů plníc toliko povinnost poctivých novin, tak popřáti místo každému hlasu.)
Vážený pane redaktore!
Nemohu opomenout podati Vám některé ze svých náhledů, kteréž povstaly v mé mysli z dosavadních mých zkušeností. Zdá se mi to podivná, ta americká politika!
Dnes vydá se zákon. Toliko a tolik tisíc vojska potřebujeme, vypíše se odvod a když to nejvíce trefí chudý lid, který ani neví proč se to děje, řekne se mu, děláte to všecko pro sebe a pro Vaše dítka. Rodičové a manželko, není tomu vždycky tak. Je v tom mnoho nezdárné americké politiky. Ti zdejší páni Yenkové vědí, že ten cizí národ, který přilétá sem jako pták ze všech krajin, dobře se zde dovede hlavou i rukama uživit, a že kdyby to tak bylo brzy musel by je převýšiti.
Oni se chopili prostředků aby vzrůst jeho zarazili a tento národ cizí ze svých bývalých zemí je nucen býti poslušným; proto chopil se zbraně a stojí tam na bojišti jako přimražen až padne. Páni Yenkové se také chopili zbraně, ale jen aby si tím peněz nadělali; ti tam nejdou aby spravedlivě bojovali, tak ubozí "Čechové a Němci, jen opravdově prsa svá smrti nastavují; ale Yenkové se puškám vyhýbají, aby jich nemuseli nosit.
Ale my jsme k tomu vedeni a podrobujeme se, proto že nám obyčejně schází lepší poučení a ubohý lid má všechno za svaté, když se mu to namluví, třeba by tomu koukali rohy z pekla. Ten který sám dost prohlídne, nenajde víry - ale ať každý sám zkusí a pak ať řekne kterak se nyní zdejší velicí páni a národ starají. Hrabou peníze, pijou, hodujou a zapomínají na válku nedbajíce třeba vojsko hladem mřelo. Tak hledí k svému vlastnímu blahu. A blaho národa je jim malichernou věcí.
Kdyby se ta válka vedla za Washingtona, mohlo by se ještě jednou tak dlouho válčit s celou tou silou jako naši páni válčí a nebylo by ani polovic těch dluhů jako máme nyní v našich státech; ale pak by arci páni lifranti málo nahrabali. Národ sice na čas všechno snese, ale běda mu když si dá tůze mnoho líbit, málo věcí pochází z dobré jeho vůle, více z vůle těch nenasycených měchů, a dravých mamontů, kteří hledí si dobře opatřiti, třeba vydral by i poslední halíř a poslední kapku krve chudému lidu.
Nuž zatím jsem dosti ulevil stíženému srdci. Budoucně, dá-li Bůh si o jiných věcech promluvíme.
S úctou Josef Krajník