Bitva u Mansfieldu – 8. duben 1864
aneb cesta gen. Nathaniela P. Bankse do Bílého domu neslavně skončila před Sabine CROSSROADS v Lousisianě
Jan Rychlík a Karel Řezníček :: 26. 01. 2004
Na počátku války využil massachusettský rodák Nathaniel Prentiss Banks, ač jsa zcela bez vojenských zkušeností, své úspěšné politické kariéry ke jmenování generálem dobrovolníků a získání několika velitelských postů. Ačkoli všechny jeho předešlé pokusy o velení v poli končily více či méně neúspěchem, byl Banks, který získal přezdívku "Bojující politik", nyní opět naplněn optimismem. Díky svému vlivu byl začátkem roku 1864 pověřen invazí do nitra Louisiany a do Texasu podél Red River. Efektní úspěch operace by oživil vzpomínku na jeho loňské dobytí Port Hudson a doplněn o vavříny vítěze následně naplánovaného tažení proti Mobile v Alabamě... To vše by jistě politicky vlivnému Banksovi získalo popularitu, kterou tento chtěl využít ve svůj prospěch v nadcházejících listopadových prezidentských volbách. Z příjemných úvah o závratné politické kariéře vytrhl Bankse hrozivý zvuk sílící střelby, který bičoval obvyklé polední ticho plantáží v severovýchodní Louisianě. Pro Banksovu postupující seveřanskou kolonu to znamenalo v krátkém čase již několikátou překážku na dosud poměrně poklidném postupu na Mansfield. Město bylo nyní vzdálené již pouhé tři míle, ale pro bývalého guvernéra Massachussetts, tato střelba znamenala předzvěst nemilé komplikace na jeho vysněné cestě do ťBílého domuŤ - jak se zakrátko ukáže, nastaly mu zde komplikace, které zůstanou pro generálmajora Bankse neřešitelné... Přes svůj neúspěch (nebo právě proto) dala Banksova expedice obecné označení celému nepoměrně rozsáhlejšímu podniku (ťRed River CampaignŤ), namířenému proti Konfederačním silám západně od řeky Mississippi.Banksova expedice byla jen jedním z několika alespoň rámcově koordinovaných kroků pod jejichž vlivem se měla zhroutit tzv. ťKirby Smithova KonfederaceŤ (tj. C.S. Military Trans-Mississippi Department - "Full Rank Generala" Edmunda Kirby Smitha). Na 80.000 unionistických vojáků se tu mělo pokusit jednak definitivně zlikvidovat jednu "konfederační frontu" a uvolnit tím tisíce vojáků pro "válku na východě"; získat bavlnu pro své i evropské textilky, jakož i další kořist; - ale mj., také demonstrovat Francouzům v Mexiku, že čas odplaty se blíží. Banksův dílčí úkol se zdál až provokativně snadný - velká přes 30.000 mužů ve zbrani čítající a dobře vybavená armáda, postupující podél Red River měla představovat sílu, které Konfederovaní v daném prostoru neměli být sto oddolat. Další podporu měla zaopatřovat flotila dělových člunů a transportních lodí pod velením komodora Davida D. Portera, který navrch přepravil od Shermanovy armády tři divize A.J.Smithových veteránů. Porter nyní měl plout proti proudu Red River a víceméně kopírovat Banksův předpokládaný úspěšný postup po souši a krom palebné podpory i odvážet kořist do New Orleans. Ale i tak mizerný polní velitel (ale dobrý stratég) jako generálmajor Henry W. Halleck (náč. gen. štábu) přiznával, že Banks získal velení v této významné operaci jen díky vlivným silám v Kongresu a obával se o jeho výsledek. Halleck prý dokonce v soukromí prohlásil: "Dát Banksovi velení bylo jen o něco málo lepší nežli vražda."
Začátkem dubna, se zprvu zdánlivě snadný úspěch zdál stále více problematičtějším. Cesty se po jarním deštících pokryly blátem a nyní se zdály snad ještě užší než dříve - nadto se všechny pozemní cesty stáčely od řeky a tím i uklidňující podpory Porterovy flotily na Red River. Navíc se objevili konfederační vojáci a byli den ode dne stále dotěrnější... Banks jel v pozdním ránu 8. dubna vpředu, aby zblízka kontroloval situaci. Bezpochyby znovu dospěl k závěru, že rachot střelby, který slyšel, bude znovu dílem pokračujícího odporu jižanských kavaleristů, kteří včera i dnes časně ráno zasadili první citelné rány do nynějška poměrně hladkému postupu jeho sebevědomé armády - dosud však vždy byli donuceni ustoupit. Banks měl pochopitelně pravdu, byli to zkušení jižanští kavaleristé vedení bývalým texaským rangerem a nyní brigádním generálem Thomasem Greenem, kdo byl účasten na ohnivé palebné linii, která "přišpendlila k zemi" Leeovy kavaleristy. Ale tito Greenovi kavaleristé zde již nebyli zdaleka sami: opodál v lese se nacházely velké útvary konfederační pěchoty pod osobním velením generálmajora Richarda Talyora.
Richard Taylor - syn U.S. prezidenta Zachary Taylora a švagr C.S. prezidenta Jeffersona Davise - se také dostal ke své hodnosti díky politice. S Louisianou úzce svázaný kentucký rodák (od roku 1856 zde byl senátorem a již od 1849 majitelem výnosné plantáže na cukrovou třtinu), však oproti svému nepříteli zažil ve válce sice relativně málo akcí, zato vesměs sklízel samé úspěchy. Svá "učňovská léta" si odbýval pod velením Stonewalla Jacksona v údolí Shenandoah ve Virginii, právě když tento uštědřoval lekce právě Banksovi. Nyní byl Taylor zodpovědný za obranu státu Louisiana a jako takový byl podřízen veliteli Trans-Mississippiského departmentu, generálporučíku Edmundu Kirby Smithovi. Protože Kirby Smith neměl starosti jenom s Louisianou, ale i Arkansasem, kam souběžně pronikal unionistický generálmajor Frederick Steele a dalšími ohroženými oblastmi, měl Taylor víceméně samostatné velení.
Smith přesto vydal jasné instrukce k tomu, aby Taylor zůstával hluboko ve vnitrozemí, vyhýbal se bitvě, toliko napadal komunikace, izolované oddíly a pochopitelně ničil vše co se nedalo zachránit a mohlo být prospěšné Seveřanům. Taylor tak měl získat čas a vylepšit šance, že Jižní jednotky rozptýlené v těchto státech budou společně s to čelit hrozbám od obou invazních armád Unie. Rozhodnutí bylo strategicky správné, ale značně trpké pro bojechtivého, ale dosud poměrně bezmocného Taylora. Ten proto zprvu s hořkostí v srdci ustupoval, ale stále více jej to přibližovalo k názorům soldatesky zatvrzelé bitevní vřavou, která se už dávno zbavila představ konvenčního válčení v rukavičkách a toužila se pomstít. Taylorovu milovanou Louisianu zasahovaly válečné pohromy ve všech jejích formách a i jemu jako kultivovanému člověku (vystudoval Yale Univ.) docházela trpělivost. Zde asi 30 mil jihovýchodně od Shreveportu - poslední Konfederační "námořní" (říční) základny na Red River a 25 mil od texaských hranic, se Taylor konečně rozhodl zastavit svůj ústup a bojovat. Konfederační kavalerie v několika potyčkách zbrzdila Banksův postup a Taylor nařídil pěchotě zformovat provizorní obranou linii napříč silnicí, kterou nepřítel postupoval na Mansfield. Následně asi 8.800 Taylorových Jižanů definitivně zatarasilo Banksovo vojsku další cestu a to jen párset yardů před strategickou křižovatkou Sabine Crossroads asi 2 míle jižně od Manfsieldu. Svému představenému Kirby Smithovi Taylor poslal jen rámcovou a záměrně opožděnou zprávu o svém úmyslu začít bojovat.
Právě střelbu mezi Greenovými a Leeovými kavaleristy zaslechl Banks, když okamžitě vyrazil kupředu zkontroloval situaci. Banks netrpělivě nařídil svému veliteli kavalerie brig.gen. Albertu L. Leeovi smést dotěrné Jižany z cesty, podobně jak to už Lee dokázal již třikrát za posledních 18 hodin (Wilson´s Farm, Carroll´s Mill - 7. dubna a Pleasant Grove za úsvitu 8. dubna). Lee ale viděl, že tentokrát je všechno poněkud jinak - lesík, který lemoval pole před nimi byl zaplněn příliš mnoha Jižany, než aby je byla jeho kavalerie sto zdolat. Zde stála v cestě již evidentně i Taylorova pěchota, přesněji v pravo (z pohledu Unionistů) od silnice divize Moutonova a o kus dále vlevo stojící divize Walkerova. Obě divize byly složeny do značné míry z druhosledových, ale k boji odhodlaných vojáků z Louisiany a Texasu - byla to nyní již vskutku úctyhodná síla co zastavilo předsunuté jednotky Leeovy kavalerie.
Banks přesto na pokračujícím Leeově útoku trval a dotčeně ustoupil teprve když Lee zoufale vyhrkl: "Jestli zaútočíme, budeme zde (ne)slavně pobiti". Nakonec Banks souhlasil, aby Lee s kavaleristy zůstal ve stávajících pozicích, zatímco on sám zburcuje do útoku přicházející pěchotu podpořenou děly. Nathaniel P. Banks měl mít podle předpokladu k dispozici zakrátko kolem 12 000 mužů. Mimo zmíněné Leeovy kavalerie, právě přicházely na bojiště 2 brigády pěchoty a první děla - kdesi "nedaleko" po cestě postupovaly další dvě brigády od XIII. sboru, dále pak 5 brigád XIX. sboru a na půltuctu dalších dělostřeleckých baterií. Banksovy nejlepší jednotky, tři divize z XVI. a XVII. sboru, pod velením Andrewa J. Smitha, (celkem 7 brigád - vypůjčených ze Shermanovy Army of the Tennessee) byly více než 10-20 mil vzadu, kdesi u Pleasant Hill, neboť je Banks zanechal jako zajištující jednotky středu dlouhé a těžkopádně pochodující kolony. Generál William B. Franklin, postupující jako Banksův zadní voj, pak byl pochopitelně ještě o nějaké ty míle dál.
Zatímco se Leeovi muži a jim přidělený pěchotní podpora pustili do přestřelky s Jižany na druhé straně pole, Banks se stáhl s jednotkami, které měl dosud k dispozici na malou vyvýšeninu a vyčkával na příchod posil. Slunce však již dávno prošlo zenitem a začalo nezadržitelně putovat k západu a dole u cesty stále zuřila jen sporadická střelba skirmisherů, neboť Banks stále čekal, až dorazí jeho stále ještě kdesi vzadu uvíznuvší jednotky. Jestliže snad Banks již začínal být netrpělivý, zajisté ne tolik, jako jeho protivník. Generál Richard Taylor očekával, že Banks neprodleně vrhne své jednotky do čelního útoku, na jeho muže stojící v ne právě nejideálnějších obraných pozicích, takže prahnouc po boji se teď vztekal nad Banksovým nepochopitelným otálením. Taylor, dychtící pomstít svůj "adoptivní" stát a stále se obávající Kirby Smithova striktního rozkazu k ústupu, který by mu mohl překazit vytouženou bitvu s Banksem, vydal na 4 hodinu odpoledne ohromující rozkaz k provedení vlastního útoku. Na jednoho svého pochybujícího důstojníka zvolal: "Budu tady s Banksem bojovat, i kdyby měl s sebou milión mužů!"
Bylo to pro věc Konfederace velice štastné rozhodnutí, ale možná mělo padnout ještě o pár hodin dříve - Banks byl na tažení dobře vybaven, ale rozhodně nebyl připraven na to, že sám bude čelit důraznému útoku na čelo své kolony. Kolem 1.000 vozů naplněných zásobami se pohybovalo spolu s jeho kolonou a v praxi ji roztáhlo na několik desítek mil. Aby tyto "spíže na kolečkách" zabezpečili, rozptýlili je unionisté mezi bojové jednotky v koloně, což by byl dobrý nápad, ale leda tak pro piknik. Povozy jenom zpomalily a zcela roztahaly Banksovu kolonu, takže se zadní voj skoro nemohl pohybovat, natož přijít na pomoc čelnímu voji. Hlavní část pěchoty tak ponechávala dlouhá kolona vozů kdesi uprostřed - daleko od možnosti pomoci vpředu i vzadu. Infanteristé měli i bez jakýchkoli aktivit nepřítele velké problémy s obcházením hromadících se porouchaných vozů, či vozů s mulami, které odmítaly táhnout a to nemluvě o dělostřelectvu. Vojáci pak obtížně prostupovali hustým lesem a mlázím, protože cesta byla zkrátka pro takový případ na mnoha místech příliš úzká. 300 nákladních vozů se pohybovalo dokonce spolu s čelní jezdeckou divizí před hlavní masou pěchoty s vyjímkou několika detašovaných jednotek co podporovaly už od předchozího dne Leeovu kavalerii.
V předním voji byly jen 2 pěší brigády, z nichž jedna 8. dubna byla na nohou již od půl čtvrté ráno a nyní kdy měla napochodováno asi 16 mil, během nichž prováděla intenzivní skrimishing. Druhá brigáda (obě z XIII. sboru) se už také před nedávnem dostala do konfederační palby a možnost vystřídat je čerstvými silami z druhého sledu byla v tomto stísněném prostoru čistě iluzorní. Mizerná organizace pochodové kolony ale nebyla Banksovou vinou. Ačkoli na něj absolventi West Pointu pohlíželi s opovržením, tento taktický úlet byl dílem jednoho z nich - generála Williama B. Franklina (dokonce premianta ročníku 1843), velitele XIX. Sboru, Banksovy to nejsilnejší pěchotní formace. Pikantní na tom všem je, že to byl právě Franklin, kdo o Banksovi tvrdil: "Jediná operace, kterou možná může zvládnout je ta, jejíž úspěch bude záviset na množství vojáků a ne na velitelských schopnostech." Banks sám přitom pocítil jistou pochybnost o tomto uspořádání, ale Franklin na svém rozhodnutí trval a Banks je - ke své zkáze - akceptoval.
Pár minut po čtvrté hodině odpolední přerostlo postřelování skrimisherů ve skutečnou bitvu, když se na Taylorův rozkaz pohnula k útoku Moutonova divize. Texasané (plk. Henry Gray) a Louisiaňané (brig.gen. de Polignac) pod osobním vedení brigádního generála Jeana Jacquese Alfreda Alexandera Moutona se prudce vrhli vpřed z levém středu Tylorovy obranné linie. Nečekaný konfederační protiútok seveřany zcela ohromil. "Bylo to jako cyklón", prohlásil jeden z nich, jiný přirovnal Jižany k ťzuřivým démonůmŤ a jistý novinář doprovázející Banksův štáb napsal: "jakoby úderem blesku okolní borovice vzplanuly." Konfederační útok byl veden na federální střed - tj. na obě Banksovy pěší brigády.
Vojáci plukovníka Franka Emersona (zraněn a zajat) a Josepha W. Vance (zabit), urychleně zaujímaly jakýsi provizorní úkryt za plotem, který vedl okrajem lesa. Tito muži z Illinois, Indiany a Ohia už byli v mnoha akcích a nehodlali se vzdát bez tvrdého boje. Pozvedli své pušky přes okraj plotu a spustili intenzivní palbu do blížících se jižanských šiku. V unionistickém středu dělostřelci z illinoiské "kupecké" baterie (Chicago Mercantile Battery) zuřivě ládovali a kartáčovými výstřely posílali stovky projektilů do hustých jižanských řad. Chvíli se zdálo, že se snad unionistická linie udrží - na kraji lesa, nějakých 200 yardů od plotu se jižanský útok začal zadrhávat a asi sto yardů od plotu se zastavil. Přeživší konfederovaní zrušili formaci a zaujímali kterýkoli úkryt, jaký na otevřeném prostranství našli.
Konfederáti ač přikováni na zem stále intenzivně pálili do řad předčasně jásajících Seveřanů v lese. Zastavení jižanského útoku se ukázalo opravdu jako pouze dočasné, neboť Seveřanští vojáci za plotem měli těžší úkol, než by zde mohl kdo zvládnout. Ačkoli celkový počet Banksových vojáků převyšoval Taylorovy síly více jak trojnásobně, Banks udělal zásadní chybu, právě v uspořádání kolony a v nastalé kritické chvíli mohl do bitvy nasadit pouze ani ne 5.000 svých mužů a nedisponoval zálohami. Jižané tak nehledě na absolutní čísla, nyní vlastně sami útočili na Bankse s takřka dvojnásobnou přesilou. To vše, společně s nenadálostí a nečekanou úporností Konfederačního útoku (jakož i neopomenutelným celkovým fyzickým vyčerpáním seveřanských jednotek) nutně v konečném součtu znamenalo pro Bankse nevyhnutelnou katastrofu.
Konfederační důstojníci záhy obnovili útok - generál Mouton se zdál být snad všude, neúnavně povzbuzujíc své vojáky osobním příkladem a všichni i přes rachot neutichající střelby jasně slyšeli jeho halasný smích. Jižanské levé křídlo doslova překrylo seveřanské křídlo pravé, a když konfederační kavaleristé generála Thomase Greena odrazili federální křídelní kavalerii (plk. Thomas J. Lucas), sami napadli unionistický týl. Banksova bitevní sestava byla těžce napadena na čele, její pravé křídlo bylo takřka obklíčeno, takže nakonec se unionistická linie nezadržitelně hroutila a vojáci se dávali na útěk ve snaze zachránit se před smrtí či zajetím. V těchto okamžicích generál Mouton sám sice klesl k zemi s tělem prostříleným kulkami - triumfující Jižany však nemohlo již v tomto okamžiku zastavit nic, natož Moutonova hrdinská smrt.
Velení Moutonovy divize se energicky ujal generál Polignac (Camille Armand Jules Marie - Prince de ...) a tento francouzký šlechtic nedopřál nepříteli čas aby se znovu zkonsolidoval, ale definitivně prolomil jeho střed. Právě když se toto vítězné drama odehrávalo na konfederačním levém křídle, Taylor nonšalantně zamířil na svém koni přes silnici za střed své bitevní linie, aby zde osobně převzal depeši od svého nadřízeného. Edmund Kirby Smith zde v obdržené depeši Taylorovi vyjadřoval své značné obavy, nepovoloval mu podnikat jakékoli zbytečně riskantní akce a zejména pak zakazoval přijímat otevřenou bitvu s Banksovou přesilou. Taylor se pobaveně pousmál a překvapenému štábnímu důstojníkovi, který tuto pochybovačnou zprávu přinesl vesele odpověděl: "Pozdě. Přišel jste příliš pozdě, pane! Bitva již je vyhraná!"
Taylor snad ještě poněkud přeháněl, ale okamžitě se postaral, aby se jeho slova stala faktem a vydal texaské divizi generálmajora Johna G. Walkera rozkaz k útoku na pravém křídle. Walkerova divize tvořící pravé křídlo konfederační linie postupovala dolů Mansfieldskou silnicí, lesem po její levé straně a zoraným polem na pravé straně. Walkerovi muži byli již ve znatelně lehčí situaci, než Moutonovy oddíly, dorážející na pravý střed federální linie. Proti Walkerovi stála, nyní toliko osamocená seveřanská brigáda (plk. Nathana A.M. Dudleye) sesednuvší Leeovy kavalerie, jejíž příslušníci již od rána prováděli skrimishing v lesích a s ní detašovaný (z Emersonovy brigády) 23rd Wisconsin Infantry. Unionisté byli sice unaveni, ale i tak kladli houževnatý odpor - nakonec však byli přeci jen smeteni a zahnáni na útěk. Z tisíců hrdel konfederačních vojáků nad bojištěm zazněl vítězný jižanský pokřik.
Poražení seveřané prchali a odkryli malou stráň na níž byl Banksův hlavní stan. Banks se zde rozhodl zformovat novou obranou linii ze zbylých vojáků XIII. sboru, ale bezvýsledně. Jeho pozice byly napadeny na obou křídlech a nepřítel je morálně i početně několikanásobně převyšoval - nešlo oddolat. Když se rozptýlené zbytky jeho armády daly na útěk, Banks křičel za prchajícími vojáky: "Vím, že mne neopustíte!" Byla to iluze, stejně jako Banksovy prezidentské ambice - všeobecný ústup již byl realitou. Do děje opět závažně zasáhla špatná organizovanost vozů - nyní šlo o to trén rychle přesunout do týla. Vystrašení kočí však seřadili vozy do těsné kolony a brzy uvízli i zásluhou protijedoucích vozů na úzké cestě. Mnozí pak odřízli koně i muly a ujížděli na nich co nejrychleji do bezpečí. Poručík Henry Roe a jeho propocená a z předchozího boje uštvaná illinoiská baterie (Chicago Mercantile Battery) vypálili zcela bezvýsledně asi 250 střel ve snaze zastavit postupující Konfederáty. Když se odpor Seveřanů hroutil, snažili se jeho dělostřelci odtáhnout kanóny, ale zjistili, že cesta je zcela beznadějně zatarasena vozy. Museli tedy svá děla opustit, takže Jižané tohoto dne získali celkem nejméně 20 unionistických děl a také více jak 200 vozů se zásobami.
Taylor své momentální převahy a trvajícího faktoru ohromení nadále rázně využíval a ještě před soumrakem opět zaútočil o zhruba míli dál na zadní voj stahujících se Seveřanů. Formace složená především z vojáků čelní brigády XIX. sboru zde zoufale bojovala v pozicích na zalesněném břehu potoka o čas, v toho dne již druhém střetnutí u Pleasant Grove. Federální armáda obtížně ustupovala přes celou noc dalších 15 mil. Tady je neodbytný Tylor znovu dostihl již příští den, ale v následné bitvě u Pleasant Hill 9. dubna byli již až přespříliš sebejistí Jižané, přes počáteční úspěchy nakonec poraženi a nuceni ustoupit. Stalo se tak především zásluhou protiútoku čerstvých Shermanových veteránů pod velením generála Andrewa J. Smitha. Ačkoli Smith chtěl poté znovu vyrazit kupředu a přeci jen zaútočit na Shreveport a dále do Texasu, ostatní seveřanští velitelé se spíše klonili k ústupu k Alexandrii. Banks nakonec rozhodl o ústupu a tím vzdálení se od těch "šílených démonů," kteří u Mansfieldu prolomili jeho linie a zdeptali jeho sebevědomí. Následný a do značné míry nevynucený ústup se změnil bezmála v katastrofu a to zvláště pro Porterovu nepřítelem na obou březích i nízkým stavem řeky zaskočenou flotilu. Tažení nedosáhlo takřka žádného ze svých cílů - zato však definitivně ukončilo Banksovu vojenskou kariéru a zmařilo všechny jeho prezidentské ambice.
Co se týče účasti našich krajanů na Red River Campaign, jmenuje Josef Čermák Čechy u 22th Regt. Iowa Volunteer Infantry - tento pluk se ale tohoto tažení reálně nezůčastnil ale prodléval v tomto čase v Baton Rouge. Podrobněji se pak věnuje příběhu Františka Peterky (viz. dále) o němž se zmiňuje i jeho bratr v kalendáři Amerikán 1882, str.150: Když nastala válka občanská, přistoupil roku 1862 starší můj bratr František co dobrovolník k vojsku. Matka ho velice želila, neboť vedl a spravoval již hospodářství, on však těšil se nadějí, že půjde-li mu jen poněkud dobře, na vojně několik set dolarů si zahospodaří. Krutě mělo být zklamáno očekávání toto! Milý bratr náš padl dne 9. dubna 1864 kulí nepřátelskou i nebylo nám nikdy více dopřáno ho spatřiti. Když došla zpráva o smrti jeho, matka div nezšílela.
Josef Čermák - Dějiny Občanské války, str.283: V bitvě u Pleasant Hill zahynul Čech František Peterka (rozený roku 1840 v Březanech, okres kralovický, kraj Plzeňský); do Ameriky přijel roku 1857. Za rok na to zemřel mu otec a jelikož František byl nejstarší z dětí, nastala mu těžká povinnost starati se o četnou rodinu. jakmile vypukla válka občanská, neměl pokoje, neboť chtěl též svojí silou k obhájení Unie přispěti. Byl od úmyslu toho stále zrazován, však Peterka v roce 1862 přece přistoupil k vojsku a sice k 35. pluku státu Iowa (35th Regt. Iowa Volunteer Infantry), setnina C. Prodělal několik krvavých bitev s plukem tím a vyšel ze všech bez pohromy, až teprv u Pleasant Hill (vel. pplk. William B. Keeler - 3. brigáda, 1. divize, 16. sboru) zaryla se mu rebelská kule do prsou. Raněný klesl na kolena a opřev se jednou rukou o zem, drhou snažil se zastaviti krev z rány se řinoucí. Když viděl, že jeho pluk opouští bojiště, prosil, by jej vzali s sebou, neboť věděl, co ho očekává, dostane-li se zuřivým rebelům do rukou. Však vojíni patrně viděli, že raněný Peterka živ nezůstane - nechali jej na bojišti a druhý den když vysláni sem byli pohrobníci, nenalezli zde žádných mrtvol více. Jaký osud Peterku stihl, nikdo neví. Nejspíše byl, jak se často dělo, o vše oloupen a s ostatními do jámy vhozen...