Dva kritické dopisy Josefa Krajníka
Týdeník Slávie, Racine, Wisconsin, 24. 12. 1863. Dopis vojína při 26. pluku Wisconsinských dobrovolníků. (Rozumí se, že veškerá udání v takovýchto dopisech ponechává redakce odpovědnosti pánů dopisovatelů plníc toliko povinnost poctivých novin, tak popřáti místo každému hlasu.)
26. 01. 2004
Vážený pane redaktore!Nemohu opomenout podati Vám některé ze svých náhledů, kteréž povstaly v mé mysli z dosavadních mých zkušeností. Zdá se mi to podivná, ta americká politika!
Dnes vydá se zákon. Toliko a tolik tisíc vojska potřebujeme, vypíše se odvod a když to nejvíce trefí chudý lid, který ani neví proč se to děje, řekne se mu, děláte to všecko pro sebe a pro Vaše dítka. Rodičové a manželko, není tomu vždycky tak. Je v tom mnoho nezdárné americké politiky. Ti zdejší páni Yenkové vědí, že ten cizí národ, který přilétá sem jako pták ze všech krajin, dobře se zde dovede hlavou i rukama uživit, a že kdyby to tak bylo brzy musel by je převýšiti.
Oni se chopili prostředků aby vzrůst jeho zarazili a tento národ cizí ze svých bývalých zemí je nucen býti poslušným; proto chopil se zbraně a stojí tam na bojišti jako přimražen až padne. Páni Yenkové se také chopili zbraně, ale jen aby si tím peněz nadělali; ti tam nejdou aby spravedlivě bojovali, tak ubozí "Čechové a Němci, jen opravdově prsa svá smrti nastavují; ale Yenkové se puškám vyhýbají, aby jich nemuseli nosit.
Ale my jsme k tomu vedeni a podrobujeme se, proto že nám obyčejně schází lepší poučení a ubohý lid má všechno za svaté, když se mu to namluví, třeba by tomu koukali rohy z pekla. Ten který sám dost prohlídne, nenajde víry - ale ať každý sám zkusí a pak ať řekne kterak se nyní zdejší velicí páni a národ starají. Hrabou peníze, pijou, hodujou a zapomínají na válku nedbajíce třeba vojsko hladem mřelo. Tak hledí k svému vlastnímu blahu. A blaho národa je jim malichernou věcí.
Kdyby se ta válka vedla za Washingtona, mohlo by se ještě jednou tak dlouho válčit s celou tou silou jako naši páni válčí a nebylo by ani polovic těch dluhů jako máme nyní v našich státech; ale pak by arci páni lifranti málo nahrabali. Národ sice na čas všechno snese, ale běda mu když si dá tůze mnoho líbit, málo věcí pochází z dobré jeho vůle, více z vůle těch nenasycených měchů, a dravých mamontů, kteří hledí si dobře opatřiti, třeba vydral by i poslední halíř a poslední kapku krve chudému lidu.
Nuž zatím jsem dosti ulevil stíženému srdci. Budoucně, dá-li Bůh si o jiných věcech promluvíme.