Americký Napoleon
aneb George Brinton McCLELLAN (3. 12. 1826 – 29. 10. 1885)
Karel Řezníček :: 26. 01. 2004
George Brinton McClellan - jeden z nejkontraverznějších amerických generálů, měl své rodinné prakořeny ve Skotsku, kde druhdy slavný válečnický rod Mclellanů bojoval na straně Stuartovců. Ještě Georgův pradědeček, felčar Samuel McClellan z Woodstocku v Connecticutu, bojoval jako milicionář proti Francouzům a později i ve válce za nezávislost (stal se brig. gen.), ale jeho synové již vojenské řemeslo pověsili na hřebík. Generálův děd James i otec George, jakož i většina strýců již zcela zasvětili život medicíně a byli ve svém oboru velice úspěšní. Generálův otec se usadil v Philadelphii a patřil mezi nejpřednější muže ve městě. Chtěl pochopitelně, aby i jeho synové dodrželi rodinou tradici a bylo jediným Georgovým štěstím, že byl až jako druhorozený syn a starší bratr John Hill Brinton, otcovy touhy uspokojil. Otec mu tak dal šanci zkusit se ucházet o přijetí na West Point, neboť nepochyboval, že neduživý George neuspěje, vrátí se domů splnit otcovo přání a stane se lékařem. Přestože mu otec opatřil doporučení, po fyzických prověrkách byly Georgovy šance na přijetí minimální - když však pak využil své vědomosti získané v několika semestrech na pennsylvánské univerzitě a exceloval v matematice, zdravovědě, biologii, fyzice a kartografii, byl 1. července roku 1842 ke studiu přijat...Od počátku nejdrobnější a nejodstrkávanější George B. McClellan zaťal zuby a usilovně pracoval na své fyzické kondici a výsledky se začaly dostavovat. Záhy si osvojil i rozličné vojenské dovednosti a jelikož k tomu připojil svůj značný intelekt a snad všestraný talent, asi právem očekával, že bude vyhodnocen jako nejlepší absolvent ročníku 1846. Skutečnost, že se tak nestalo a skončil až druhý za dle něj pro vojenskou kariéru naprosto nezpůsobilým Charlesem S. Stewartem jej silně rozladila a podkopala jeho víru ve spravedlivost komplikovaného a velice nepřehledného westpointského systému vyhodnocení absolventů. Velikou satisfakcí pro George, který se zde na vojenské akademii stal velikým obdivovatelem Napoleona Bonaparta, bude teprve fakt, že roku 1862 kdy McClellan již bude generálmajorem pravidelné armády a krátce i vrchním velitelem všech pozemních ozbrojených sil Spojených států, bude Stewart stále ještě pouhý ženijní kapitán sloužící v "jeho" Army of the Potomac. Za pravdu mu dala také historie - Stewart je již zcela zapomenut, ale McClellan je dodnes snad ani plně nezmapovatelným fenoménem pro své stoupence i odpůrce.
Poručík McClellan prakticky ihned z westpointské akademie odešel do Mexické války a již 26. září 1846 přistál v přístavišti Brazos Santiago v Texasu. Přišel příliš pozdě aby stihl bitvu u Monterrey a naopak na uvítanou jej postihla dysenterie spojená s malárií, která jej téměř na dva měsíce paralyzovala. Neskončil proto dle původního plánu u armády Zachary Taylora, ale byl přidělen k předvoji generála Winfielda Scotta. Prvním cílem zamýšleného útoku na Veracruz bylo nepoměrně snažší dobytí přístavu Tampico, výsadek z moře se sice podařil, ale nebyl sto přístav trvale zabezpečit. Na 400 mil dlouhý pochod na jih se proto vydala po pobřeží divize generála Roberta Pattersona s McClellanem jako zástupcem velitele ženijního oddílu, který zabezpečil naprosto hladký přesun (jistě i díky tomu, že nepočetní Mexičané ustupovali takřka bez boje). Konečně byla shromážděna dostatečná flotila schopná naráz přesunout na 13.000 Scottových mužů přímo k Veracruzu. Neočekávané vylodění Američanů až tři míle od města Mexičany naprosto zaskočilo a McClellan byl již 9. března 1847 v první invazní vlně a jím vybraná obranná pozice k zajištění předmostí, byla pro opožděně dorazivší mexické vojáky již neohrozitelná. Za pouhé čtyři dny nato bylo nejvýznamější mexické přístavní město již zcela obklíčeno...
Před Veracruzem se McClellan prvně dostal do nepřátelské palby (jejichž palbu charakterizoval jako žalostnou), nicméně všichni ženisté si dobře uvědomili rizika spojená s přímým útokem na silně opevněné město a odmítli jej. V ženijním sboru pod plukovníkem Josephem G. Tettenem, vedle McClellana působili kapitáni Robert E. Lee, Joseph E. Johnston a poručíci Beauregard, Meade, Stevens, Foster a další a další budoucí spolubojovníci i nepřátelé z let 1861-65. Vzhledem k tomu, že Scottův obléhací materiál byl naprosto nedostatečný, bylo nyní na ženistech, aby jej využili v plné míře a palba přesně a spolehlivě zasahovala stanovené cíle. Ženisté se svého úsilí zhostili se ctí a po zprvu sporadickém zastřelování na smluvený povel 22. března 1847 zavalila klíčové body města smršť oceli, která ještě zesílila 24., kdy se připojila námořní děla. Již 26. se přímým útokem takřka nedobytné město vzdalo, což mnozí historici považují za rozhodující moment této války. Scottovi vojáci tak velice rychle opustili krajně nezdravé pobřežní pásmo a zamířili do vnitrozemí, kde se dalším obraným uzlem Mexičanů se stalo skalnaté pásmo nedaleko městečka Cerro Gordo.
Zdánlivě nedobytné pozice Santa Annovy armády, která sem již příliš pozdě přispěchala ochránit Veracruz se zdály bez slabin. Přeci se mexická obranná postavení dala ohrozit a to díky stezkám nalezeným Leem na jednom a McClellanem na druhém křídle. Scott se rozhodl pro Leeovu variantu a uspěl - generál Pillow na opačném křídle měl toliko vázat pozornost nepřítele. Pillow si vyložil rozkazy po svém a McClellanem navržený obchvat nejenže nerealizoval, ale navrch vrhl své muže do zbytečného čelního útoku, který byl krvavě odražen - k Scottovu vítězství nejenže nepřispěl, ale jeho vojáci pak již neměli sil pronásledovat dík úspěchu na druhém křídle ustupujícího nepřítele. McClellan nazval Pillowa imbecilem a ještě více užasl, když generál i nadále zůstal ve velení divize - McClellan proto požádal o přeložení k jiné. (V této době vyjel McClellan na jakousi sólovou rekognoskaci okolí a srazil se s mexickým důstojníkem na podobné misi, na dohled vojáků obou stran následovala šarvátka a následná honička z níž vyšel George jako vítěz a hrdě předvedl svého zajatce. ťJako u Cerro GordoŤ se poté stalo McClellanovým bojovým heslem...) Žádosti bylo vyhověno a McClellan po zbytek Scottova tažení na Mexico City působil v oddíle kapitána R.E.Leea. Společně určovali postupové trasy, umístění ležení či rozmístění děl a Scott byl s jejich prací nanejvýš spokojen. Přestože mezi oběma budoucími ťprotivníky roku 1862Ť nedošlo v Mexiku k žádnému významnějšímu sblížení, naučili se vzájemně respektovat a vážit si kvalit toho druhého.
McClellana v Mexiku asi nejvíce deptala skutečnost, že vítězná armáda musela zastavit další postup, protože tříměsíční dobrovolníci zkrátka odešli do civilu a Scottovi zůstalo jen malé pravidelné jádro - tehdy prý prohlásil cosi ve smyslu, že Napoleon by za těchto okolností nevyhrál jediné tažení... Po návratu z Mexika se měl McClellan stát instruktorem na West Pointu, ale tento post mnoho nezastával. Důvodem byl tzv. ťMahan's Napoleon ClubŤ (založen Denisem H. Mahanem), kde již za studií McClellan vypracoval studii o bitvě u Wagramu a obhájil ji proti plénu - po návratu z Mexika vypracoval studii o ruském tažení roku 1812 a na jejím základě doslova zesměšnil superintendanta akademie (Henry Brewerton). Aby se zabránilo střetům těchto dvou od té chvíle znepřátelených mužů, byl McClellan vyslán na několik dlouhých studijních služebních cest (mj. Itálie, Panama, Kalifornie, horní tok Mississippi River), během nichž si svou znalost mateřštiny a francouzštiny, alespoň zběžně rozšířil o italštinu, španělštinu a němčinu. Roku 1851 je konečně zbaven westpointských pout a dobudovává již plných 20 let rozestavenou pevnost Fort Delaware na stejnojmené řece 40 mil jižně od Philadelphie.
Počátkem roku 1852 prvně vstupuje do McClellanova života železnice - tedy přesněji, projekt transkontinentální trati od Atlantiku k Pacifiku. McClellan obdržel rozkaz odebrat se do Arkansasu a hlásit se u kapitána (svého budoucího tchána) Randolpha B. Marcyho ve Fort Smith. Výchozím bodem McClellanovy mise se měla stát Fort Washita, 150 mij jihozápadně od Fort Smith. 16. června 1852 expedice mapovala jeden z dosud nepojmenovaných severních přítoků Red River a Mercy rozhodl pojmenovat jej McClellan Creek. Mise byla v červenci přerušena protože Komančové zmasakrovali jeden z podobných průzkumných oddílů a McClellan byl přeložen do Texasu, jako ženijní pobočník oblastního velitele generála Persiphora F. Smitha. Ze základny ve San Antoniu podnikl mnoho inspekčních cest podel Rio Grande a západních a dosud plně nekontrolovaných oblastí Texasu. Později byla jeho pravomoc posílena a stal se velitelem (poprvé) pobřežní ochrany od Sabine River po Rio Grande se základnou v Corpus Christi. Nový post jej přivedl do New Orleans, kde se velice sblížil s tamním domorodcem a dalším obdivovatelem francouzského císaře P.G.T. Beauregardem.
Dříve však než zde mohl cokoli kloudného realizovat je z texaské Indianoly povolán nazpět do New Orleans. Zde se dovídá, že jeho úkoly byly revidovány a má se znovu vydat vzhůru po řece Mississippi do St.Paul v Minnesotě a opět vyměřovat železnici - tentokrát severní trasou do Oregonu. McClellan se zde téměř okamžitě dostává do sporu s guvernérem Stevensem, ale jeho konečná rezignace na snahu úspěšně vytyčit za těchto podmínek trasu železniční trati má i jiný a ještě pádnější důvod. Jeho pozornost byla nyní především svázána s námluvami slečny Mary Ellen Marcyové a těžce jej ranilo její odmítnutí, zdůvodněné tím, že jeho milá odmítá žít kdesi v divočině mezi křupany a rudochy. Snad někdy tehdy se McClellan rozhoduje pokusit se uplatnit raději na diplomatickém poli, nežli jako potulný zeměměřič a využít zde zejména své nesporné nadání na jazyky.* Díky širokým kontaktům své rodiny i svým schopnostem, získal pozornost i v politických kruzích, byť jeho první misi z pověření ministra války Jeffersona Davise je možno označit za tajnou.
Koncem června 1854 se McClellan v Norfolku nalodil na fregatu Columbia a odplul do Karibiku - jeho hlavním cílem byla Dominikánská Republika. Pohyboval se zde jako civilní obchodník a vedl tajná jednání jejichž cílem bylo omezit dosud dominantní vliv britského námořnictva v oblasti a sondovat předpoklady k eventuální anexi ostrova ze strany USA. (Mise dopadla úspěšně, ale na "slávu" si v této souvislosti McClellan musel počkat až do roku 1870 - tedy doby, kdy byla fakta o této misi zveřejněna díky neúspěšnému pokusu o anexi Santo Dominga ze strany presidenta Granta.) McClellan se Davisovou zásluhou stal v zápětí kapitánem kavalerie (1st Regt.), ale čekali jej další diplomatické úkoly. Za Atlantikem vypukla tzv. Krymská válka a McClellan byl vybrán jako jeden ze tří amerických důstojníků (s Richardem Delafieldem a Alfredem Morcedaiem), kteří se při této příležitosti měli vypravit do Evropy střádat všestrané poznatky o tamních armádách. Na tuto studijní cestu do Evropy byl vybrán pro své diplomatické schopnosti, jazykové nadání a literární sklony - to vše vytvářelo předpoklad, že se stane jakýmsi kronikářem mise.
Více než roční mise (od 11. dubna 1855 do 19. dubna 1856) navštívila všechny nejvýznamější evropské země (Velkou Británii, Francii, Prusko, Rusko, Rakousko), jakož i řadu menších (Belgie, Bavorsko, Sasko, aj.), u dalších se alespoň setkali s jejich vojáky (Turecko, Sardinie). Lze bezpečně doložit, že navštívili taková města jako Londýn, Paříž, Berlín, Petrohrad, Moskvu, Gdaňsk, Sevastopol, Vídeň, Mnichov, Brusel, ...; předpokládat lze i Drážďany, Prahu, Brno, Budapešt, Bělehrad, nazpět pak i Lvov, Krakov, Ostravu, Linec, Štrasburg, aj.. Pokud se mise z Krymu vracela přes Ukrajinu, pak nepochybně využila trať z Krakova do Lvova - to jest trať, která byla za pomoci 24.000 vojáků generála Hesse vybudována za jediný rok. To nepochybně muselo McClellana, který měl s železnicí co do činění před i po této misi, velmi konsternovat, zvláště s ohledem na fakt, kolik let se v USA o pacifické dráze pouze planě diskutovalo. Ovšem v roce 1855 byl McClellan ještě především voják, mise však díky politickým komplikacím samotné boje o krymský Sevastopol již nestihla, pomineme-li sporadické dělostřelecké přestřelky vedené přes Velký sevastopolský záliv.
Na Krymu a u Sevastopolu zvláště projezdil McClellan celé rozsáhlé válčiště - pořídil nákresy ruských i spojeneckých opevnění a vypracoval kritický rozbor obléhání města. Správně rozpoznal význam a oddolnost polních opevnění, která na ruské straně rychle a úspěšně vybudoval vynikající vojenský inženýr generál Todleben, a doporučil jejich větší používání v budoucích bojových akcích. Rovněž správně zhodnotil chyby spojenců, jež vedly k tomu, že obléhání Sevastopolu trvalo 349 dnů a stálo tolik obětí. Byl to především nedostatečný počáteční početní stav útočníků, kteří tak nemohli obsadit město z chodu - spojenci přivedli v září 1854 k Sevastopolu jen asi 60.000 mužů a jejich počty zvyšovaly teprv postupně podle potřeby bojů - jakož osudná byla i jejich značná pasivita na dalších úsecích fronty. Katastrofální byly nedostatky v zásobování a další nepořádky v oblasti týlové služby, jež měly na svědomí zdraví a životy tisíce vojáků, mezi nimiž je možno jmenovat i smrt britského velitele lorda Raglana. McClellan na Krymu špatně vyhodnotil pouze ničivé účinky palby drážkovaných hlavní a ztráty přisuzoval spíše přetrvávajícím útokům sevřených mas - naštěstí měl ještě čas tento názor včas revidovat.
McClellan si z Krymu a obecně z Evropy přivezl mnoho znalostí a zkušeností, ale dvě podstatné mu chyběly... Přes nespornou ambicióznost neměl možnost předvídat fakt, že sám za šest let stane v čele armády a bude se muset potýkat s problémy, které mohl vytušit, ale neměl nejmenší možnost poznat je v praxi. První problém spočíval v obrovské rozloze bojišť masových armád a praktické nemožnosti sebeschopnějšího vrchního velitele, řídit a kontrolovat průběh boje na všech úsecích zároveň. Jestliže bylo pro McClellana těžké představit si obtížnost koordinovat podřízené sbory a divize, již vůbec netušil návazný problém o dimenzi výše. McClellan na Krymu nepoznal a nepochopil problémy jaké představuje koordinovat dvě (ev. i více) spojenecké armády a přimět ke shodě jejich nezávislé velitele. Netušil ani jak obrovský problém představuje politický vrchní velitel (ať již šlo o monarchu, prezidenta nebo premiéra) pobývající kdesi daleko od bojiště, jež soustavně obtěžuje své polní velitele, kteří pak na místo velení samotné armádě a věnování pozornosti nepříteli, neustále žádají o nějaké svolení a nebo naopak zdůvodňují proč činí to a ono...!
Po návratu z mise, vypracoval McClellan doma v Philadelphii zprávu pro Kongres, který ji přijal roku 1857 a polokomerčně pak napsal obsáhlejší studii nazvanou ťThe Armies in EuropeŤ, která byla vydána roku 1861. Sám McClellan však armádu počátkem roku 1857 opustil a důvody byly zhruba dva - snoubenka a nenaplněné ambice. Davis totiž plánoval zřízení dalších 10 pluků pravidelné armády a McClellan se měl stát plukovníkem jednoho z nich... - Davis však svůj post opustil a díky politické situaci (mj. potlačení Mormonské rebelie) k nárůstu početního stavu armády nedošlo. Kapitán McClellan tedy vyhověl požadavku své vyvolené a našel si klidné a dobře honorované místo inženýra a později víceprezidenta u Illinois Central R.R. (jejím právním zástupcem byl mj. A. Lincoln). McClellanova milá "Nelly" byla konečně uspokojena a v říjnu (20.) 1859 se v Chicagu konaly oficiální zásnuby a 22. května 1860 se v newyorském ťCavalry ChurchŤ konala svatba, která přestože již nebyl aktivním vojákem, měla velice vojenský ráz. Ovšem George se plně věnoval železnici a jelikož mu současný zaměstnavatel nevyšel vštříc přešel za dvojnásobný roční honorář ($10.000) k společnosti Ohio & Mississippi R.R., ale to již se takřka nezadržitelně schylovalo k občanské válce...
McClellan si tuto hrozbu dobře uvědomoval a proto v prezidentské kampani roku 1860 odmítl podpořit republikánskou kandidátku a těžce nesl rozkol Demokratické strany, neboť tím se staly její šance na vítězství minimální. Po zvolení Abrahama Lincolna a odpadnutí 7 jižanských států, byl stoupencem toho, aby se nevyhnutelný konflikt neřešil vojenskými prostředky a horlivě podporoval tzv. Crittendenův kompromis. (V této době se s generálem Winfieldem Scottem ideově podílel na blokádním plánu známém pod původně hanlivým přízvislem ťAnacondaŤ). Protože se vzpíral myšlence podílet se na hrozící občanské válce, odmítal ještě v březnu 1861 vrátit se jak do modré uniformy Unie, stejně tak jako neakceptoval nabídku generálské hodnosti ze strany Konfederace. Tento do značné míry neutrální postoj se změnil v dubnu po pádu Fort Sumter, kdy v reakci na argument jeho přítele A. P. Hilla, proč jej láska k rodné Virginii vede pod prapory Konfederace McClellan odvětil - "Pak snad mí přátelé z Jihu snadno pochopí proč já zůstanu věren Unii". Stát Illinois Georgovi nabídl post náčelníka štábu + velitelský post ženijních sil..., to státy Ohio a Pennsylvania nabídly McClellanovi přímo nejvyšší miliční hodnost generálmajora a s ní spojený velitelský post v tom kterém státě. Důvod proč McClellan přijal nabídku z Ohia a ne z rodného státu, je prozaicky jednoduchý. Pennsylvánská nabídka směřovala do Chicaga, zatímco George dlel v té době v Cincinnati a zde se závazně dohodl s místním představiteli rychleji nežli vůbec obdržel zprávu o shodné nabídce rodné Pennsylvanie.
Vypuknuvší občanská válka tak přivedla nazpět do armády také McClellana, byť zatím pouze jako důstojníka - dobrovolníka. Fakt, že takřka okamžitě dosáhl této vysoké hodnosti a ještě měl další nabídky, a co víc dokonce z obou stran, svědčí jak vysoko byl ceněn. To dotvrzuje i skutečnost, že v zápětí byl McClellan ustanoven do čela tzv. Ohioskéno vojenského departmentu, čímž se záhy pod generálovým velením ocitli i milicionáři z Illinois, Indiany, západní Pennsylvánie a Unii loajální dobrovolníci z Virginie a Kentucky. McClellanovi vojáci vpadli do západní Virginie a získali kontrolu nad oblastí až po Apalačské hory a nemálo přispěli i k zachování státu Kentucky v Unii. McClellanovi kritici sice oprávněně argumentují faktem, že generál sice formálně velel invazním silám, ale skutečnými vítězi zde byli Rosecrans a Patterson, stejně jako faktem že nepoměr sil zde byl tak obrovský, že úspěch byl dopředu zaručen. McClellanovi stoupenci pak protiargumentují stejně průkazným fakty, mezi něž patří skutečnost, že to byl právě oblastní vrchní velitel, kdo správně odhadl slabá místa nepřítele a zkoordinoval postup jednotlivých kolon tak, že nepříteli nezbylo než se vzdát a nebo spěšně ustoupit. Za cenu minimálních ztrát zde bylo dosaženo sice dílčích, ale rozhodných a nezpochybnitelných úspěchů, které by se nepochybně nekonaly tak rychle a v takové míře, nebýt McClellanova plánu vypracovaného s dovednou kombinací vázání pozornosti nepřítele a obchvatných manévrů.
Lincolnovu pozornost tak vítězný McClellan upoutal zcela po zásluze, tím spíše, že jej znal ještě z doby kdy prokázal nepochybné organizační schopnosti ve společnosti Illinois Central R.R.. Proto Lincoln již v květnu schválil Winfieldem Scottem navržené McClellanovo povýšení na generálmajora pravidelné armády a v červenci (25.) 1861 mu svěřil velení ozbrojeným silám v oblasti řeky Potomac (Division of the Potomac). Jinými slovy, McClellan převzal přímou obranu Washingtonu D.C. a to přesně v době kdy se celý zbytek Unie jen těžce vzpamatovával z katastrofy u Bull Run. McClellan dovedně využil pasivitu armády Konfederace i zkušenosti z Evropy především k dobrému zorganizování armádní logistiky, což mu získalo značnou oblibu u mužstva. Jelikož upoutal neobyčejnou energií a koncepčností i v novém působišti, zakrátko z tisíců farmářských a obchodnických synků vybudoval úctyhodné vojenské těleso nazvané Army of the Potomac. Když se počátkem listopadu 1861 Scott ze zdravotních důvodů vzdal vrchního velení (General-in-chief of the U.S.Army - zlí jazykové tvrdí, že jej McClellan dovedně vyštípal...), nebylo mnoho pochyb o jeho nástupci. Velice záhy (5. listopadu 1861) se tak McClellan ocitl v čele všech pozemních ozbrojených sil Spojených států a jeho plány velkolepé a koordinované ofenzivy se teoreticky mohly začít realizovat.
V této době však již McClellan čelil sílící kritice politiků i veřejnosti, jelikož zatvrzele odmítal zahájit jakékoli významější tažení po zbytek roku 1861. Své úvodní tažení r. 1862 dle politické zakázky namířil proti hlavnímu městu Konfederace, což nepochybně naplánoval s využitím zkušeností od Sevastopolu. Nemínil zaútočit čelně a bušit do připravené obrany, ale Richmond měl být napaden ze čtyř směrů a soustavným tlakem s dovednými útoky na objevená slabá místa, měl být nepřítel nucen sám zaútočit a nebo město dříve či později vydat. McClellan se však mýlil ve svých optimistických prognózách a 11. března 1862 se v důsledku své zamýšlené osobní účasti na nekonvenčním tažení na Richmond od východu musel vzdát funkce vrchního velitele (podle Lincolnových představ měl vrchní velitel udílet rozkazy z Washingtonu a ne zdržovat se u jedné z armád...) a omezit své velení toliko na Potomackou armádu. Ještě toto omezení pravomocí nemuselo být pro generálův strategický záměr nikterak zhoubné, neboť dosud si na hlavním, tzv. východním válčišti zachoval rozhodující slovo. McClellan však bohužel nepočítal s presidentem a jeho vměšováním...
McClellanův plán tzv. Poloostrovního tažení (Paninsular Campaign) byl teoreticky jednoduchý a i snadno prakticky proveditelný. McClellan vylodil Potomackou armádu u Fort Monroe a zahájil postup na Richmond koridorem mezi toky řek James a York, načež svůj postup zastavil u Yorktownu, kde tento uzký pás země byl přehražen provizorními konfederačními fortifikacemi. V duchu současné moderní americké doktríny se již tehdy McClellan maximálně snažil šetřit životy svých mužů (neboť si dobře uvědomoval jaké masakry způsobily drážkované zbraně na Krymu a v Itálii r. 1859, tím spíše bylo-li útočeno na opevněného nepřítele) a proto nezaútočil přes početní převahu svých vojáků čelně, ale zahájil klasické obléhání a činil toliko průzkum bojem aby odhalil možné slabiny pozic nepřítele. Celkový plán ovšem počítal se všemi výhodami, které Severu poskytoval čas a převaha lidského (i hospodářského) potenciálu a ten zahrnoval i pohyb tří dalších vojenských těles, jež donutí Jižany se stáhnout a nebo alespoň výrazně oslabit řady. 23. března 1862 však zaútočil "Stonewall" Jackson divoce na Unionisty u Kernstownu v údolí Shenandoah a přestože byl poražen, znejistěl vládu ve Washingtonu natolik, že Lincoln nařídil naplánovaný a tudíž i očekávaný postup dalších sil pozdržet na neurčito. Koordinace celé akce a vůbec celý McClellanův koncepční záměr tím dostal první vážnou trhlinu.
Po měsíčním obléhání Yorktownu (5.4.-4.5.) museli Jižané zdejší obranné pozice vyklidit a to jednak dík sílícímu tlaku McClellanových Unionistů, tak i faktu, že se další McDowellova armáda konečně pohnula z blízkosti Washingtonu směrem na Jih a Konfederovaní museli zkrátit svůj odstup od Richmondu, aby byli schopni eventuelně čelit i této hrozbě. McClellan pohotově napadl zadní voj ustupujících a v bitvě u Williamsburgu (5. května) způsobil Konfederovaným první citelné ztráty. Fronta se poté za drobných potyček přiblížila až na 10 mil k Richmondu, kde McClellanův postup ukončil muhutný jižanský protiútok. Velitel Konfederovaných, generál Joseph E. Johnston využil toho, že se McDowell zastavil ve Fredericksburgu a dále nepostupoval a koncentroval své síly k protiofenzivě. V následné a dle všech hledisek nerozhodné bitvě u Seven Pines, či též Fair Oaks (31. května - 1. června) se fronta na další měsíc v podstatě stabilizovala na dohled od konfederačního hlavního města. Oba velitelé čekali na další vývoj - osud tažení se v této době paradoxně rozhodoval ve Washingtonu a možná ještě lépe opět v údolí Shenandoah. Zde uskutečnil "Stonewall" Jackson několik brilantních manevrů, jimiž zcela ohromil několikrát silnější nepřítele a Lincoln znovu zastavil McClellanem očekávanou ofenzivu na vedlejších směrech - naopak Jackson přivedl své muže a posílil Konfederační armádu jejímž velitelem se na místo zraněného Johnstona stal generál Robert E. Lee.
V mezidobí sílil tlak veřejnosti na McClellana, který, alespoň dle mínění novinářů a politiků, nečinně trčel v hloubi nepřátelského území zatímco měl stát mezi Washingtonem a Richmondem, nechápajíce že právě tím váže hlavní síly Konfederační armády a severně od Richmondu operuje Jižanů vlastně jen hrstka. Koncem června 1862 se schylovalo ke katarzi, když se oba vrchní velitelé chystali zahájení ofenzivy, která vstoupila do dějin jako "sedmidenní bitva" (Seven Days' Battles). Lee a McClellan se téměř shodli i v datu jejího započetí. 25. června zaútočil McClellan u Oak Grove, ale Lee mezitím nepozorovaně obešel unionistům pravé křídlo a zaútočil z boku. Poprvé a naposled byl McClellan zaskočen a v bitvách u Mechanicsville (26.) a Gaines' Mill (27.) měl určité potíže aby zabránil zničení svého izolovaného pravého křídla. Nicméně se to podařilo a McClellan se rozhodl zaujmout výhodnější a oproti přepadu bezpečnější vyčkávací pozici, byť třeba i dále od Richmondu. Ještě čtyři dny se zuřivě bojovalo (Savage's Station, Frayser's Farm, Malvern Hill, aj.), ale to již McClellan za spořádaného ústupu víceméně v poklidu odrážel dotírajícího nepřítele, působíc mu citelné ztráty. Co do územního zisku byl vítězem Lee, co do škod způsobených nepříteli McClellan, který navíc zaujal Konfederáty prakticky neohrozitelnou pozici u James River (Harrison's Landing), kde týl a částečně i boky unionistické armády kryl mohutný vodní tok a na něm působící unionistické dělové čluny a po této řece mohla být jeho armáda stejně dobře zcela evakuována jako dlouhodobě zásobena.
McClellan zde hodlal vyčkat a poté co bude Richmond konečně ohrožen ze severu, vyrazit neprodleně proti nutně citelně oslabenému nepříteli a metropili Konfederace dobýt. Lincoln byl však jiného názoru a žádal okamžitý postup a nebo neprodlené stažení armády z tohoto prostoru a konvenční postup. McClellanovy vztahy s prezidentem byly stále chladnější a i proto byl za následující katastrofu činěni zodpovědnými generálové, byť to byl znovu především prezidentův diletantismus, který velitele Army of the Potomac teprve příliš pozdě informoval o nové a McClellanem dlouho očekávané ofenzivě. V době kdy se McClellanovi vojáci již evakuovali z Harrisonova přístaviště vyslal Lincoln generála Popa (který převzal velení po McDowellovi u tzv. Army of Virginia), který se z celkového strategického hlediska přespříliš opožděně vydal na Richmond. Lee, jemuž se stahováním McClellana od Richmondu uvolnily ruce vyrazil k severu a dříve než se Potomacká armáda přesunula a měla možnost zasáhnout, byl sebevědomý Pope těžce poražen v tzv. druhé bitvě u Bull Runu (Manassasu). McClellan nyní představoval jedinou naději a rozhodně ji nezklamal, když zmařil Leeův pokus o invazi do Marylandu a po další, byť znovu spíše nerozhodné bitvě u Antietamu (Sharpsburgu - 17. září 1862), donutil konfederační armádu k ústupu nazpět do Virginie. Jistě si generál mohl počínat rázněji, ale jistě měl závažné důvody proč tak nečinil a je tu jen otázkou nakolik tu snad svou roli sehrála jeho vzrůstající antagonie k prezidentovi, která navíc nebyla již zdaleka jednostraná. Zatímco oficiálně prezident Lincoln proklamoval Antietam jako velké vítězství, ve skutečnosti již horečně hledal někoho vstřícnějšího, kým by "nespolupracujícího" McClellana nahradil.
Popsat detailněji všechny McClellanovy bitvy, tažení a další aspekty jeho velitelských výkonů až do chvíle kdy byl 7. listopadu 1862 zbaven velení, zde asi není možné. Určitou McClellanovou brzdou zde byla zafixovaná zkušenost, že útok na opevněné město, hájené navíc silnou posádkou, musí být podniknut s náležitou početní převahou - naopak dobře pochopil, že zbrklé a neuvážené čelní útoky mohou nebezpečně zdecimovat i početně silnější armádu, která svoji početní převahu může efektivněji využít k prostému vyčerpání nepřítele a to velice mnoha taktickostrategickými aspekty. McClellan dosáhl jako vojevůdce několika dílčích úspěchů i neúspěchů - ty dnešní historiografie na rozdíl od přemnoha současníků připisuje spíše následkům počínání pro vojenskou výzvědnou práci zcela neschopného náčelníka zpravodajské služby Allana Pinkertona a především pak naprosto nekvalifikovaných zásahům politiků a prezidenta zvláště do McClellanových vojenských pravomocí. Abraham Lincoln byl McClellanovi zprvu poměrně příznivě nakloněn, ale postupně se stále více nechával ovlivnit jeho kritiky. Faktem zůstává, že McClellan se nikterak nesnažil prezidentovi vlichotit, ne-li naopak a mluvil-li o prezidentovi před svými důstojníky, zvláště pak jako o "vojevůdci", používal bez skrupulí velmi nevybíravých slov...
Výsledné odvolání McClellana z funkce velitele Potomacké armády v listopadu 1862 přišlo pro Unii v právě nejnevhodnější chvíli. Stalo se tak v okamžiku, kdy se McClellan po vcelku úspěšné bitvě u Antietamu nesnažil dobýt Richmond jak požadovali politici i veřejnost, ani bezhlavě čelně neútočil na spořádaně ustupujícího nepřítele, ale chystal se vnutit Leeovi rozhodnou otevřenou bitvu, za pro konfederační armádu krajně nevýhodných podmínek. Jeho nástupce Burnside (ač blízký McClellanův přítel) nebyl na výši úkolu a do měsíce přivedl McClellanovu pracně budovanou armádu z výhodné strategické pozice faktického vklínění mezi Richmond a Leeovou armádou, až k Fredericksburgu. Následovala jedna z nejtěžších porážek Unie v celé občanské válce, po heroickém, ale bezvýsledném čelním útoku, který by McClellan za daných podmínek jistě nikdy nebyl podnikl. Až sem jsme odbočili proto, že právě tato Lincolnem doslova "ukradená" možnost svést bitvu za podmínek, které nepříteli sám nadiktoval, zabránila velikému organizátorovi McClellanovi prokázat v praxi jak velikým byl taktikem a stratégem - tj. skutečným vojevůdcem... McClellan byl odvolán a postaven mimo službu a téměř dva roky prezidenta, ministra války a další vládní a armádní představitele bombardoval žádostmi o reaktivizaci - nedočkal se...
Patrně i hořkost, že takto i díky republikánské propagandě zůstal pro historii zapsán spíše jako veskrze neúspěšný polní velitel, vedla McClellena k tomu, aby přijal presidentskou protikanditaturu vůči živoucímu zosobnění jeho neúspěchů - Abrahamu Lincolnovi. Ač na celkový počet odevzdaných hlasů relativně těsně poražen, odjíždí zklamaný McClellan (tentokrát s celou rodinou) znovu do Evropy. Pobýval zde plné dva roky a procestoval ji téměř křížem kráž. Někdy v počátku roku 1866 McClellan navštívil nepochybně i Prahu, neb na pouti z Dráždan* do Vídně, by českou metropoli stěží někdo vynechal a snad se mu podařilo i to, na co k jeho lítosti v zimě na přelomu let 1855/6 nezbyl čas - tj. navštívit bojiště u Slavkova a při této příležitosti nejspíše i Brno. Přestože McClellanova mise byla v úvodu ryze soukromá (později přibyl aspekt obchodní), zůstal v hloubi duše vojákem a o Americké občanské válce a dalších vojenských záležitostech pohovořil v Evropě s řadou významných vojenských osobností - mj. v Berlíně s Helmuthem von Moltkem a v Paříži jedním z největších vojenských teoretiků své doby, stařičkým veteránem Napoleonských válek baronem A. H. Jominim.
Po návratu do USA se McClellan znovu potenciálně ocitl na presidentské kandidátce, ale po té co proti němu jako protikandidát stanul Ulysses S. Grant - muž s gloriolou vítěze občanské války, "neúspěšný generál" McClellan zvážil své vyhlídky a možnosti kandidatury se vzdal... Byl však relativně úspěšný coby železniční inženýr a obchodník - v říjnu 1873 vyráží opět na další vojenskoobchodní misi do Evropy, tentokrát na plné tři roky a ke již starému a známému kontinentu přibral i Korsiku, Sicílii, Maltu, Egypt a Palestinu. McClellan se po svém návratu dočkal určité politické satisfakce, když zvítezil alespoň v regionálních volbách a stal se guvernérem svého poválečného domovského státu New Jersey (1878-81). McClellan tento post ze zdravotních důvodů (postupující angina pectoris) neobhajoval a již popáté vyrazil do Evropy - tentokrát však již spíše na více než roční zdravotní dovolenou. Po zvolení demokrata Grovera Clevelanda presidentem byl McClellan opravdový krůček od přeci jen poněkud větší satisfakci nabízejícího postu ministra obrany, tehdy stále ještě zvaného ťsekretář válkyŤ (Secretary of the War). McClellanovi ovšem cestu do Clevelandova kabinetu nečekaně skřížil pittsburský senátor John R. McPherson, který podporován mocnou loby se vehementně dral na jiný vládní post. Nepsanou nutnost volby jediného muže z dvou newjerseyských aspirantů o místo ve svém týmu, vyřešil Cleveland pro ex-generála krutě, ale šalamounsky tak, že tento stát nezískal v jeho kabinetu post žádný.
Psychicky otřesený McClellan se definitivně stáhl z politického života a vydal se na další velikou pouť, tentokrát po "svých" amerických působištích od mexického Veracruz po marylandský Antietam. Právě na závěr této cesty mu 17. září 1885 na setkání u příležitosti výročí nejkrvavější jednodenní bitvy bývalí vojáci obou stran spontálně provolávali slávu. Nikdo z účastníků vzpomínkové akce patrně netušil, že "Malého Napoleona" vidí naposledy - mezi vojáky populárního "Little Maca" intenzivně pracujícího na přislíbeném elaborátu týkajících se právě této osudové bitvy pro The Century Magazine postihlo hned několik silných srdečních slabostí a byl upoután na lůžko. Ještě k půlnoci alespoň intenzivně diktující McClellan 29. října 1885 ve tři hodiny ráno ve věku pouhých 58 let naprosto neočekávaně vydechl naposled. Počet kondolencí i přímých účastníků oficiálního listopadového (2.) posledního rozloučení v New York City (mj. Franklin, Hancock, Pope, Porter - Johnston) dával více než jasně najevo, že odešel opravdu veliký muž. Na jeho hrobě v newjerseyském Trentonu je strohý a výstižný epitaf ťHistorie mu zajistí spravedlnostŤ.
Jako dovětek je snad ještě možno zmínit osudy jeho syna Georga Brintona McClellana juniora, zvaného však doma kuriozně "Max" (*23.11.1865). Absolvent Princetonu začínal jako novinář, ale večerně dostudoval práva a dal se dle otcova vzoru na politiku - v letech 1895-1903 zastupoval newyorské demokraty v kongresu, aby se poté stal veleúspěšným starostou City. Do doby jeho správy města spadá zejména výstavba legendárních mostů přes East River, ale podporoval i další dynamický rozvoj města. Přestože nesouhlasil se vstupem USA do první světové války, dobrovolně vstoupil do armády a odjel do Evropy, kde získal hodnost podplukovníka. Někteří historici soudí, že nebýt místa jeho narození (právě ony Drážďany) mohl to dotáhnout až do Bílého domu - ať tak či tak, McClellan po návratu z Evropy politiku dobrovolně opouští a přednáší na Princetonu a věnuje se literární tvorbě v níž se sice nevyhýbal válce, ale tématu Občanské války a vojenské kariéry svého otce ano (napsal však mj. Venice a Bonaparte). Vzhledem k tomu, že junior (+1940) zůstal bezdětný, stejně jako jeho za francouzského diplomata provdaná sestra Mary ("May" - +1945), dynastie ťAmerického NapoleonaŤ tak v přímé linii již před více jak půl stoletím zanikla...
Zvláště armáda Unie byla složena z vojáků všech možných národů a národností a i tady měl McClellan možnost prkázat své schopnosti - jak sám vzpomíná, jednou to však nestačilo: Když byl jednou v noci zastaven hlídkou tzv. "Garibaldiovců" (Garibaldi Guard Zouaves - 39th New York Volunteers), zkoušel se s nimi domluvit anglicky, francouzsky, španělsky, italsky, německy, indiánsky a trochu rusky a turecky - jeho úsilí zůstalo marné, takže nakonec dospěl k závěru, že jde patrně o Cikány, Eskymáky a nebo Číňany... V dlouhém výčtu národů jejichž příslušníci v této gardě sloužili, uvádí McClellan mj. i Švýcary, Maďary a Chorvaty, o Češích se však nezmiňuje, přestože dle krajanských materiálů zde měl být seržantem Fričův přítel Ferdinand Horák a sloužit zde měl nejméně ještě jeden Čech - vojín František Sinkula.